Podzimní krajina

V noci venku pršelo. Kapky vody bubnovaly na střechu a vítr počechrával zbytky listí na stromech. Meluzína se proháněla komínem. Byla to divoká noc. Ale když ranní slunce svými paprsky roztrhalo bouřkové mraky, celý svět se zbarvil do zlata, červena a hněda. Sluneční záře se odrážela o hladiny kaluží, které ještě zůstaly po noční bouřce. Bylo to jako kdyby se slunce dívalo samo do zrcadla.

Kdybychom vyšli ven ze zahřátého domova, dýchl by na nás studený vzduch. Cítili bychom nádhernou vůni čistého vzduchu po dešti. Tu vůni, která nám evokuje bezpečí, čistotu, vřelost a naději.

Na zemi se všude válí promočené listí. Každý list je unikátní. Každý je jinak velký, jinak barevný a každý má své vlastní kouzlo. Dohromady tvoří pestrobarevný koberec, který teď v tuto dobu pokryl celou krajinu. Některé stromy ještě mnoho pestrobarevných lístečků mají, jiné ale už ne. Tyhle stromy by se v noci zdály strašidelné, vypadaly by jako pařáty staré čarodějnice, ale teď ve dne, vypadají mírumilovně a přátelsky.

Pro někoho by tato podzimní krajina vypadala smutně. Na jiné by působila jako módní přehlídka barevných kabátků, do kterých se stromy oblékly. Mysleli by si, že je krajina nadšená a že se těší, až si na jaře oblékne nové elegantní šatičky.

Z domů vybíhají malé děti. Běží s holínkami a skáčou do kaluží, až to všude cáká. Nebo běží s papírovými draky, aby se draci mohli provětrat na čerstvém vzduchu. Menší děti staví domečky pro podzimní skřítky.

Je krásné vidět, kolik radosti přináší matka příroda v tak malebný čas.

Alena Svárovská, IX.B